Deník jedné fádní brunety!!!

V Novgorodu zajdeme na poštu a kupujeme známky, na jeden pohled jich mám snad sedm, což tedy nechápu. Když se je snažím nalepit na pohled, absolutně se nechtějí přilepit, oblízávám je, co to jde, ale prostě ne. Kde asi udělali soudruzi chybu? No to netuším, ale jelikož zastávám heslo: „Vždy připraven!“, tahám z báglu vteřinový lepidlo a pak už drží nejen známky na pohledu, ale i mý prsty!

Dnes nás čeká carské sídlo Puškin (dříve zvaný Carskoje Selo), ale nejdříve pěkný flák cesty z Novgorodu. Město Puškin dostalo svůj název po básníkovi Alexandru Sergejeviči Puškinovi (jak jinak) a to ke stému výročí jeho úmrtí. O hlavní výstavbu Jekatěrinského paláce se zasadila carevna Alžběta Petrovna. Soubor parků, kvetoucích zahrad, důmyslných fontán a paláců byl však především domovem carevny Kateřiny II.

Platíme vstupné a stavíme se do nekonečný fronty. Slunce máme přímo nad hlavou a já úplně cítím, jak se mi připalujou ramena, tentokrát ne lejtka, ale fakt ramena! Jelikož samozřejmě nemám vůbec nic, čím bych se zakryla, rozprostřu si na ramena alespoň prameny vlasů a snažím se nehýbat, abych ten výtvor nezničila!:) Když se konečně dostáváme do paláce, jsem překvapená, že můžeme bez okolků fotit. A tak fotím o sto šest, protože takovou krásu, přepych a tolik odlesků zlata jsem snad ještě neviděla. A to má ještě na řadu přijít slavná Jantarová komnata. Něco málo z historie: Jantarová komnata bývá nazývána divem světa. Roku 1716 ji daroval pruský král Fridrich Vilém I. carovi Petru Velikému a na přání Anny Petrovny byla zkompletována v paláci. V roce 1944 byla ukořistěna německými vojáky a odvezena na neznámé místo. Předpokládá se, že byla zničena, a tak tu máme dokonalou kopii. Fotit je najednou zakázáno, a tak se posouvám na konec fronty a jakoby náhodou si udělám pár fotek na slepo pro představu :)

Prohlídka končí samozřejmě v krámku s příšerně předraženýma suvenýrama, a tak raději míříme ven, abychom si prohlídli celý komplex parku. Musím říct, že to je úžasná podívaná. Jak Jekatěrinský palác, kterým jsem v podstatě procházela s otevřenou pusou, tak celý venkovní komplex, který je moc pěkný a působí blahodárně na duši. No a když ještě vidíte, jak si ptáčci sedají lidem na prsty…:) Prostě dokonalá harmonie.

Vycházíme ven a já si kupuju nějaké medové pivo. Koukám na hodinky a už vím, že to nestíháme k autobusu ve smluvený čas. A jelikož nás průvodce varoval, že tentokrát to už neodpustí a bude se zpívat, popobíháme k autobusu, jak jen to s kelímkem v ruce jde! Hlavně aby ani kapka nepřišla na zmar:) Je to v háji, jsme poslední a průvodce už nás nerudně vyhlíží. Ha, další dva lidi se dostavují ještě po nás a Luďa jim jde statečně s tím zpěvem pomoci, takže tu máme Skákal pes přes oves v česko-ruské verzi. No co vám mám povídat, byl to děs falešnej a to sem ještě nezpívala já:) Ale jsme naloděni a vyrážíme směr Petrohrad.

Opět se ubytováváme v jedné kouzelné škole v Petrohradě, tentokrát ale rovnou ve třídě, tipovala bych to na 5.A. Kdosi to zalomil rovnou za katedrou. Nastává noční můra v podobě krvechtivých komárů. Bzučej mi  u hlavy tak půl hodiny, kdy už to nevydržim, vstávám, hrabu v báglu repelent a postříkám se od hlavy až k patě a pak pro jistotu ještě jednou. Světe, div se! Ono to na mou duši funguje! Do pěti vteřin sem tuhá. Jen jestli mě to spíš tak trochu nepřidusilo. Ale to je fuk!

Další noční přejezd. Začíná mě to dost zmáhat, obzvlášť když ne a ne zabrat. Dostali jsme hlášku, že když někdo opouštěl v šest hodin večer metro, svítilo na něj z tabule 40 °C, no to je tedy slušná teplůtka, úplná horečka!

Zastavujeme se v klášteře Jurjev a poté navštěvujeme skanzen dřevěné architektury Vitoslavlici. Zde stojí dřevěný kostel Uspenia, dřevěný obydlí, dřevěný bani, dřevěný kovárny, dřevěný schody, dřevěný káry, dřevěný kolovrátky, dřevěný houpačky, dřevěný dřeváky... no zajisté jste pochopili, že bylo vše ze dřeva!:))

Přesouváme se do Novgorodu, v překladu  "nové město" tomu ale příliš neodpovídá, toto město totiž existovalo už v 9. století, kdy se tu usadili švédští vikingové.  Stalo se z něho důležité město a ve 12. století šlo o  ruské město vůbec největší! Novgorod byl téměř republikou. Kreml (ovšem tentokrát s malým k), tedy opevněné centrum, leží u veletoku Volchov a zahrnuje i byzantskou katedrálu sv. Sofie, která je jednou z nejstarších staveb celého Ruska. Exteriér je trochu jednoduchý a připomíná spíše pevnost, ovšem interiér je velmi bohatý s překrásnými ikonami. Památník ruského milénia byl postaven r. 1862 na paměť 1000. výročí příchodu varjažského knížete Rurika, zakladatele první ruské dynastie. Na jeho vrchu stojí sochy dvou žen, které představují matku Rus a pravoslavnou církev. Pod nimi si můžete prohlédnout plejádu nejvýznamnějších vládců ruské historie, ale i dalších osobností světa literatury, umění apod.

Luďan že se půjde vykoupat do řeky Volchov a vyvalí se na písčité pláží přímo u řeky. Pro mě je samozřejmě něco takového nemyslitelné, protože musím nejprve všechno poctivě zdokumentovat a nafotit, takže se rozdělujeme. Luďan se jde vykoupat a já vyrážím na obhlídku města. Historické centrum, tedy kreml s palácem jsou krásné, plane tu věčný oheň a památník ruského milénia je ohromnej. Když ale popojdete dál a překročíte jistou hranici, kam se možná turisté jen tak nepodívají, už se jim tady ty baráčky a kostelíčky trošku rozpadají. No řekla bych, že to má ale své kouzlo a daleko líp se mi kouká na „díru ve zdi“, než na dvoutisícátý devítistý pravoslavný kostel. Koukám si dávat bacha na cestu, abych se náhodou, jak je mým oblíbeným zvykem, neztratila. Páč s mojí nulovou znalostí ruštiny by to možná byl trošku problém:) A vůbec, jak si tak sama vykračuju, je to podivnej pocit. Najednou vidím všude podivný stíny a za každým stromem na mě číhá nějakej bandita, prostě prdlouš jak vyšitej! Zvědavost je ale silnější. Když mám pocit, že už sem viděla dost, vracím se zpátky, abych vyzvedla Uďana a jen tak tak se vracíme před pěknou buřinou zpátky do školy. Opět šílené vedro, takže si pro jistotu místo v tělocvičně usteleme rovnou v přístupové hale. Záchody nemají žádné dveře, takže člověk pouze zacouvá do své kóje a kdyby se náhodou při vykonávání potřeby nudil, v pohodě si může pokecat se sousedem a dívat se mu přímo do očí, tak velký ty kóje totiž zase nejsou! No soukromí hadr. Byl to dlouhej den, a tak se jdu taky natáhnout. Vedle někdo chrápe, ale to rychle zaspím!

Poslední den v Moskvě. Tentokrát vyrážíme do slavné Treťjakovské galerie. Opět šílené vedro, tentokrát si připadám jako ve skleníku. Po několika optáních typu: „Gde zdes´?“ nacházíme galerii, platíme vstup a ochranka na nás něco spustí rusky. Uďa nerozumí, já už vůbec ne, a tak to zkoušej anglicky! To už mi je bližší, a tak šťouchám do Luďka: „Hele, on se tě ptá, jestli v tom báglu nemáš nůž nebo nějakou jinou zbraň!“ Luďan kroutí hlavou, jako že ne, a tak nás pouští dovnitř:) Galerie je úžasná, doporučuju vzít si plánek, abyste něco důležitého nevynechali. Není to tak rozlehlé, jak jsem se bála, že byste po chvíli umírali a toužili po čerstvém vzduchu a paprsku slunce. Mimo jiné zde můžete vidět především ruské umění a to díla od Rubljova, Greka, Rokotova, Vrubela atd., atd., atd.

Z galerie jsme se vydali na Starý Arbat, ulici básníků, umělců a komediantů. Mně to připadalo jako něco mezi Václavákem a Karlovým mostem. Samý krámek se suvenýry a neodbytní černoši, kteří vás přesvědčují, že ten jejich krámek je zaručeně nejlepší, nejlevnější, prostě nej, nej! Uniknout se nedá!:) Malíři uprostřed ulice, kteří vám za pěkný peníz změní podobu k nepoznání a samozřejmě stánek s kvasem nesmí chybět. Tak to je Arbat. Vybíráme jednu restauračku přímo na Arbatu, kde to vypadá, že bychom snad dostali i ruské jídlo. Tady zřejmě ještě nepochopili, že čínský jídlo a hamburgery si můžu dát všude. Objednáváme pelmeně, porcička je to sice skromná, ale je to dobrota. Jo, že nevíte, co to jsou pelmeně? Ale určitě víte! Taštičky plněné mletým masem většinou polité kysanou smetanou, tu by si teda mohli odpustit:) V jazyce Uralu to znamená „medvědí uši“ a ono to tak opravdu vypadá:) Na závěr naší hostiny dostáváme horký mokrý ručník. Tak na to čučíme, co jako s tim:) Okukujeme ostatní strávníky, kteří samozřejmě jako na potvoru žádnej ručník nedostali. Tak nám to nedá a ptáme se číšníka, co s tím ručníkem. Ten z nás má nejspíš velkou švandu, nejdřív nechápe, na co se ptáme, a když to pochopí, tak ukazuje na obličej a ještě za tepla se svěřuje své kolegyni, co sme to za idioty, že to nevíme:) To si to jako mám hodit na hlavu?! No tak jako decentně si s tím utřu hubu, páč opravdu nevim, co jiného…

Procházíme se dál po Arbatu, ochutnáváme zmrzku, fotíme se se sochou básníka, prozaika a šansoniéra arménsko-abchazsko-gruzínského původu Bulatem Okudžavou. Pokračujeme k další ze Stalinových sester, k Ministerstvu zahraničních věcí. Poslední věc, která nás ještě čeká je obhlídka moskevského  metra. Kupujeme tedy žeton, bojíme se projít, aby nás ty pitomý závory neskříply, jak už se to stalo našim spolucestovatelkám i průvodkyni, která nám ukazovala krásné jelito na stehnu:)  Samozřejmě mám velkou potřebu tuhle architektonickou nádheru nafotit, bohužel se ale v metru fotit nesmí. Nevím, jestli je to zapříčiněný tou událostí výbuchu ve stanicích metra Lubjanka a Park kultury, každopádně to ale prostě nejde nenafotit, takže podnikám strašně nenápadnou akci se strašně nenápadnou zrcadlovkou velkou jak blázen. No dokážete si jistě představit, jak strašně nenápadná sem asi byla! Ale podařilo se. A zadařilo se nejen mně, protože jen, co sme vyjeli eskalátorem k další stanici, někdo klepe Uďanovi na rameno, on se otočí a holčina s jeho peněženkou v ruce se ho ptá, jestli je jeho. No byla! Nyní tedy o všechny prachy lehčí. Naštěstí tam měl pouze peníze určené na Moskvu, a protože to byl náš poslední den v tomhle městě, zas tak hrozná ztráta to nebyla. No jo no, peněženka v zadní kapse kalhot a kalhoty s rozkrokem proklatě nízko, tomu se odolat nedalo, to je jasný!!!

Od Novoděvičího se přesouváme k jedné ze Stalinových sester a to sice k Lomonosově univerzitě. No sakra to je stavba, tam se musí studovat!!! No já vim, stejně blbě jako na každý jiný škole:) Ale je to vážně kolos a ta hvězda na vršku prý váží deset tun:) No já ji nevážila, nemohu tedy potvrdit, ani vyvrátit:) Ale teď něco z jiného soudku, abyste si nemysleli, že Rusko je země plná světlých zítřků, kde včera bylo dnes a dnes je zítra:)

Příhoda č. 1

Když jsme tedy vystupovali z metra, u turniketů potkáváme jednoho z našich. Stojí u něj něco jako „hlídač z metra“ a on vytahuje vše, co má po kapsách. Nepřikládáme tomu velkou váhu (asi nějaká běžná kontrola) a pokračujeme dál. Postupem času se z toho ale vyvrbí docela nepříjemná záležitost. Bůh ví, jak to bylo ve skutečnosti, ale jeho verzi předkládám. Prý chtěl vidět jednu stanici metra, která je nejhlubší, nebo to bylo nádraží? A tak si tak stojí zhruba deset metrů od silnice a natáčí si to nádraží nebo kýho ďasa na kameru, když se odněkud přihasí auto, vyskáčou z něj dva chlapi a začnou ho do toho auta násilím rvát. Podaří se mu nějak dostat ven, to už ale nemá batoh, ani kameru. Venku ještě dostane nakládačku, ale opět zdrhá a ztrácí se jim v uličkách. Už tady je to dosti podezřelé! Ne, že bych snad chtěla podceňovat jeho bitkařské schopnosti, ale stejně… Jediné, co u sebe má, je pas a mobil, což měl v kapsách u kalhot. Veškerý mapy a instrukce, kde máme naše tábořiště, měl samozřejmě v batohu. Obrací se tedy (z pro mě nepochopitelného důvodu, měl přece mobil a číslo na průvodce) na milici, a tak stráví dnešní noc v cele, páč se jim kluk asi moc nelíbí. Tady se nám verze trošičku liší, páč ruská milice tvrdí, že chlapec byl ožralý jak zákon káže a celý špinavý, bůhví, kde se válel. Tam mu samozřejmě ještě ukradnou mobil, to už ale zvládnul kontaktovat průvodce, a tak se celá věc řeší a druhý den ho pouští. Až na to, že je trošku pomlácenej, nemůže téměř chodit a má šílenou modřinu přes celý koleno, ale tak to alespoň přežil, to je úspěch ne?:) Sice okraden o pár věcí, ale zase bohat o zkušenosti s místními No kdo to může jen tak říct? Každopádně na krvavé rány se mu něco nasype a pár dní bude tahat nohu kdesi za sebou!

Příhoda č. 2

Ta už mi přišla mnohem věrohodnější. Klučina se tak potuloval po moskevských památkách, když tu náhle znaven čtyřicítkama teplotama chce usednout kamsi do stínu a nabrat sil. Vidí tedy jakýsi památník či sochu, po které skáčou místní, a ačkoli je přes cestu zátaras, snadno jej obejde a usedá do stínu. Kde se vzal, tu se vzal, přihnal se policajt či dva, odehnali Rusáky a spustili na Čecháčka! Výhružky typu, že za to zavřeli už spoustu lidí a on bude další! A že ho zavřou až zčerná. A tak dál a tak dál. Prostě pouštěli hrůzu! A když viděli, že mladej umí kulový rusky, tak že si ho rovnou odvedou. Mladej že s nima nikam nepůjde ani náhodou (první věc, nikdy nepřistoupit nikomu na to, aby vás někam zatáh, ani policajtovi).  Tak to zkusili z jinýho soudku. Tak kolik máš, mladej? Mladej otevřel peněženku (chyba, nikdy nemějte v peněžence víc než pár drobných, no koho by to napadlo), a tak milej policajt dostal slušnou výslužku. No jen mu to přejme, že?

Dostat se autobusem přes celou Moskvu je taky docela zážitek, vyrážíme poměrně brzy ráno, přesto nás dopravní zácpa nemine. V autobuse se nám dostává přednášky o místě, kam se zrovna snažíme dostat a to sice o Kolomenskoje. Trochu se mi klíží zrak a zavírají oči, probouzím se přesně před poslední závěrečnou větou našeho průvodce. Tak a vim prd! Přečtu si tedy něco málo v průvodci, kde se píše, že Kolomenskoje je bývalé letní sídlo ruských carů. Součástí Kolomenskoje je chrám Nanebevzetí  Páně z r. 1532. Tento chrám je jednou z prvních staveb, u níž tradiční kupoli nahradila stanová střecha, což mělo velký vliv na vývoj ruské církevní architektury. Není div, že je zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Když jsem řádně poučená, tzn. děsně chytrá, jdem se na tu zvláštnost podívat. Cestou potkáváme stánkaře s krásnýma matrjoškama, a tak si rovnou jednu kupuju. Ta stanová střecha je opravdu zvláštní a po těch všech kupolích v Kremlu je to vážně dost netradiční, jako bych ani nebyla pár kilometrů od Moskvy. Celý areál Kolomenskoje je poměrně rozlehlý, je to takový obří park, kde tu a tam vykoukne nějaká zajímavost, nějaký ten srub, nějaký ten chrám, a tak se dostáváme kupříkladu ke hřbitovu před kostelem Stětí sv. Jana Křtitele, kde jsou jedna vedle druhé rozmístěny kamenné hrobky ve tvaru klasické rakve. Prostě tam jsou jen tak postaveny bez jakéhokoli náhrobku, některé hroby pro změnu poznávám tak, že na konci hroudy hlíny porostlé plevelem je zapíchnutý pravoslavný kříž. Celkově je to takové celé neuspořádané a zarostlé, žádné svíčičky a kytičky a bůhvíjaký přehnanosti.  Naší další zastávkou je dům Petra I., který se nachází také uvnitř tohoto areálu. Co dům, je to srub, který zvenku vypadá poměrně veliký, ale uvnitř je pár místnůstek. Platíme vstup, chtějí i platbu za focení a to už tedy odmítám. Bábušky v tradičním oblečení vysedávají u vchodu a pouští nás dovnitř. Slídíme po všech místnostech, no je to takový skromný hnízdečko. Hned naproti dveřím je v kůlu zatlučený hřeb, který má prý ukazovat výšku Petra I. No když natááááhnu ruku nad hlavu, akorát se ho dotýkám prstem. Panečku, to byl teda basketbalista!:-) Uďan spustí na bábušky rusko-česko-anglicky + rukama nohama a bábušky hned chrlí úsměvy a dokonce nám povolují i fotky, aniž bysme měli zaplaceno. No vida! Dokonce i společná fotka s bábuškou proběhla.

Uvnitř toho samého komplexu zahlédneme popy – pravoslavné kněze, kteří právě zahajují bohoslužbu, a tak jen stojíme a přihlížíme. Ta energie, která z nich vychází, je úžasná a jejich zpěv mě naplňuje až posvátnou úctou. Tohle asi člověk jen tak nezažije. Ještě zajímavější bohoslužbu jsme viděli v naší další zastávce v Novoděvičím klášteře, kde jsem se dostali na jednu z bohoslužeb.  Tak mě to zaujalo, že jsme dokonce zavítali do obchůdku se suvenýry a požádali o nějaké cédéčko s tradičními zpěvy! Když jsme si konečně jedno vybrali (mimochodem písně, které se zpívají při loučení s mrtvým), paní se nám snažila vnutit alespoň další tři a tvářila se dosti překvapeně, když jsme trvali na tom jednom s tím, že nám to bohatě stačí! V Novoděvičím jsme opět mezi cibulovitými kupolemi. Tento klášter byl založen knížetem Vasilijem III. na připomínku navrácení (dobytí) Smolenska do ruských rukou. A např. po pokusu o svržení cara Petra Velikého v roce 1689 tu až do své smrti v roce 1704 žila ve vyhnanství jeho nevlastní sestra Sofie Alexejevna, chudinka malá! Tak ona se pouze pokusila o takovej drobnej převráteček a von si ji tam normálně zavřel a držel pod zámkem celých 15 let! No to bych z toho nebyla moc nadšená! Novoděvičí je mimochodem považován za největší a nejkrásnější klášter v Moskvě a nyní, po rekonstrukci v 90. letech, ho obývají mnišky. Amen!

Hned vedle kláštera se nachází Novoděvičí hřbitov, kde jsou asi největším lákadlem, pokud se mrtví dají nazývat lákadlem, hroby N. V. Gogola, A. P. Čechova, S. Prokofjeva, Šostakoviče atd. Hřbitov je tak rozlehlej, že zastavujeme jakousi slečnu, která na hřbitově očividně pracuje a ptáme se jí na konkrétní místo. Když začne vydávat nesrozumitelné posunky, dochází mi, že je hluchoněmá. Uďan to však nechápe a vyptává se dál! Po chvilce, když už si slečna neví rady a ukazuje na svoji pusu, a já kopu Uďana, kam se dá, tak mu to dochází, ale ochotná slečna nás zavádí za jiným pomocníkem, který nás velmi svižnou chůzí dovádí tam, kam jsme chtěliJ Jupíííí, tak jsme viděli hrob Gogola i Čechova. Z toho asi neusnu!:))

Týž den, týž místo, jen jsme se trošku posunuli v čase. Po tom, co jsme vyrazili trošku ven mimo centrum, zhlídli jsme chrám Krista Spasitele, kam Uďana nechtěli pustit, jelikož měl bermudy a byly mu tedy vidět částečně lýtka. On je ale převezl dalšíma kalhotama, které vytáhl z báglu a v tom šíleným vedru si je přes ty bermudy nasoukal na sebe. Jen, co se vyměnila ochranka u vchodu, už vevnitř potkáváme baby s odhalenýma ramenama, sakra! Dále jsme nakoukli do parku soch a prohlídli si neuvěřitelné monstrum sochy Petra Velikého, která je ve skutečnosti sochou Kolumba. Určitě to tak alespoň vypadá a kvůli ní se také plno moskvanů bouřilo. Za prvý to prý opravdu byl Kolumbus, ale když se zjistilo, že Kolumbus je jaksi neprodejný, označili to za Petra Velikého, který ale jak je známo, přesídlil veškeré politické i kulturní dění z Moskvy do Petrohradu. Tak proč stavět jeho sochu zrovna v Moskvě, že?! Každopádně je to opravdu monstrózní socha obřích rozměrů, takže ji nelze jen tak přehlédnout. Cestou nazpět jsme narazili na most s kovovými stromy obsypanými kovovými zámečky zamilovaných. Tam nás potkala malá přeháňka, takže jsme se schovali pod střechu a po deseti minutách zase vyrazili, to bylo ovšem předčasné (jako bych to neříkala:) ), takže jsme na dalších pět minut zase zaběhli a pak už tedy skutečně vyrazili. Člověk by řekl, že po takový pěkný přeháňce to vedro snad trošičku povolí, ale přišlo mi to ještě horší, trošku jako v prádelně! No a protože jsme dostali hlad, vyzkoušeli jsme doporučenou restauraci Jolki Palki, jak se to píše v azbuce fakt netuším, vlastně an netuším, jak se to píše v češtině:) Celkově to spočívalo v tom, že zaplatíte jednotnou cenu, vyberete si teplé či studené a jíte, co hrdlo ráčí. No abychom to prokombinovali, tak Ludva si dal teplé a já studené a domluva byla taková, že si to nenápadně ochutnáme navzájem. To ale nebylo tak jednoduché, protože číšnice chodila každou minutu a lustrovala nám talíře ostřížím zrakem! No můžu říct, že nic odpornějšího sem nejedla, všude samej kopr, až mi to lezlo ušima. Když už sem toho měla opravdu plný zuby, řekla sem si, že si dám jen mrkvičku a v domnění, že to bude naše slaďoučká nastrohaná mrkvička, nandala sem si plnej talíř. Když sem to ochutnala, musela sem to vyplivnout, rozhodně to nebylo sladký, ba naopak, bylo to něčím štiplavým kořeněno, asi jako když si dáte mrkev s chilli nebo něco podobného! Tudíž jsem se musela stravovat výhradně z Uďovýho talíře, což byla trošku bojovka. Samozřejmě, že vždycky když jsem si chtěla přehodit jeho maso na svůj talíř, odněkud se vynořila servírka a já jen stačila vyštěknout:“Bacha!“ No prostě sem odcházela skromně najedená, tedy spíše vůbec nenajedená! A protože už se stmívalo, šli jsme se podívat, jak vypadá Rudý náměstí v noci. No co vám mám povídat, připadala jsem si jak v pohádce o Mrazíkovi. Tady se tedy elektřinou nešetří. Uďanovi to přišlo kýčovitý, ale mně se to líbilo!:)

Naši prohlídku Moskvy začínáme na Rudém náměstí, tisíckrát si vyfotíme chrám Vasila Blaženého, místo spočinutí V.I.Lenina, GUM, hradby Kremlu i historické muzeum. Jsme jak utržení ze řetězu, takový krásy na jednom místě! Je úterý a my se jdem podívat, jestli se dnes dostanem do Kremlu. Lenin ještě odpočívá, návštěvní hodiny začínají až za hodinu, pověstná fronta na něj se ještě netvoří.

Je to dobrý, dneska mají otevřeno. Začínáme honbou za půl litrem vody pod 40 rublů. No chápejte, to se nám fakt za tu pidiflaštičku dávat nechtělo. V okolí Kremlu je to ale velkej boj, a když nacházíme krámek v metru s vodou za 30, vzdáváme se a kupujeme. Náš další cíl je Lenin. Řadíme se do nekonečný fronty na nabalzamovanýho Lenina a během čekání se dohadujeme, já tvrdim, že to stejně není on, ale nějaká vosková figurína, Uďan skálopevně věří tomu, že je to skutečnej Lenin. No, kdo ví, jak to ve skutečnosti je. Pozoruju divadlo tamní milice, která zastavuje Japonce, jenž si frontu vyfotil, prohlíží mu foťák a následně inkriminované fotky oné fronty maže. Tak to je výzva!!! A just sem si tu fotku taky udělala! Fronta ubývá poměrně rychle, a tak se za necelou hodinku dostáváme za zátarasy a pouštějí nás na Rudé náměstí. Lenin je sice zadarmo, jenomže u sebe nesmíte téměř nic mít, snad kromě dokladů, a tak z nás alespoň vytáhnou peníze za úschovu zavazadel. Poté nás staví do další fronty, tentokrát bezpečnostní kontrola. Procházim v pohodě, Uďana ten policajt ale zastaví a ptá se, odkud je. Uďan odpovídá, že z ČR. Policajt se začne usmívat a vyjmenovávat český piva, který zná. No mně to došlo hned. Jak uviděl jeho břicho, bylo mu jasný, že přijela pivní velmocJ) Procházíme do mauzolea a první policajt stojící pod schodama ukazuje kamsi k našim nohám. Uďan je z toho tak zmatenej, že se ptá: „To se mám zout?“ Já vyprsknu smíchy, protože ten policajt samozřejmě upozorňoval na ty schody, abychom si nenamleli huby. Okamžitě sem ale byla umlčena jeho gestem prstem na ústech. No jo, zase sem znevážila posvátnost této chvíle! Pokračujeme dál, snad na každým kroku stojí policajt a špikuje nás očima, totální tma, že nevidim na krok, což mi dělá trochu problém určit, kde schod je a není. Samotný Lenin leží uprostřed místnosti, v té tmě je krásně nasvícený. Pomalými krůčky ho obcházíme kolem zábradlí, ještě že sem si vzala brýle, páč na těch pár metrů bych bez brýlí viděla maximálně rozmazanej flek! Není dovoleno se zatavovat či zdržovat provoz, to by hned přikvačil policajt a začal vás strkat pryč. Výsledný efekt? Stejně je umělej!!!

Další zastávkou je pro nás Kreml, aby nám ještě nezavřeli, a uvnitř ty nejslavnější ruské pravoslavné kostely! Další úschova zavazadel, další kontrola! Bože, ty to teda maj vobšancovaný! Nestačim zírat na tu krásu! Uspenskij sobor, Blagověščenskij sobor, Archangelskij soubor, šestimetrový Carský zvon, Carské dělo, ze kterého se nikdy nestřílelo. Pravoslavný kostely jsou opravdu nádherný a ačkoli je čtyřicetistupňový vedro, stejně si ještě halim hlavu do šátku tak, jak se to má. No a protože už dostáváme hlad a sušenkama se už krmit nechcem, jdeme se podívat na GUM – nákupní středisko přímo na Rudém náměstí. Klasických fastfoodů je tu dost, ale my chceme něco typicky ruskýho, a tak zkoušíme kartošku krošku. Kartoška kroška je rozpůlená brambora, rozňahňaná se sýrem. Na ni si pak můžete poručit přísadu dle chuti. Já sem si vybrala krabí salát a šunku se sýrem. V životě bych neřekla, že mě něco takovýho může zasytit, ale podařilo se a byla naprosto vynikající!!! Proč něco takovýho nedělaj u nás? A tak s Uďanem rozvíjíme teorie o tom, jak dobře by se to u nás prodávalo, a došli sme k závěru, že víc než dobře!:))) Blbá brambora a kolik radosti to uděláJ) No a samotný GUM, to je taky architektonický skvost. Tomu samozřejmě odpovídají i ceny, koukám na suvenýry, krásný, zdobný samovary tu mají a já vzpomínám na Uďu, jak říkal, že si odsud chce jeden odvízt. No to by mě zajímalo, kam bysme ho asi tak strčili. Tudíž se kocháme a to nám musí stačit. No a když už jsme zase na tom Rudém náměstí, samozřejmě že nesmíme vynechat chrám Vasila Blaženého. Určitě víte, o co se jedná, taková ta pohádkově malovaná stavba s cibulovitými kopulemi. Já osobně sem se tam několikrát ztratila, no nedivte se, když sestává z osmi víceméně samostatných kostelů. Hra zrcadel uvnitř udělala své, takže sem chvílemi měla pocit, že tady už sem sakra jednou byla, ale omylJ A jak bylo to vedro příšerný, tak uvnitř to bylo ještě horší a já už chtěla strašně ven, nadýchat se čerstvýho vzduchu a my se tam pořád motali a motali! No kdo by to byl řek, že to bude takový bludiště.

Konečně! Už jsme blízko. Kde vlastně ale? V šílený frontě, která se vůbec nehýbe. A proč vlastně? Protože Rusáci nemakají. Dvě řady, jedna pro osobáky, jedna pro kamiony. Do první fronty se bohužel řadíme my s autobusem. Konec je v nedohlednu. Šílený vedro, bez klimatizace v autobuse umíráme, a tak alespoň otevíráme dveře, což je vcelku prd platný. Nedopručuje se vystupovat, ale my stejně vystupujem, jen musíme dávat bacha, aby nás z druhého pruhu nenabraly kamiony. Řítí se šílenou rychlostí k hranicím, na rozdíl od nás nečekají. Naše fronta se už hodinu nehla, chce se mi na záchod, v dálce vidím nějaký toitoiky, konečně se hýbem, ujeli sme slabých 30 m a zase stojíme. Už to nevydržim, jdu na ty toitoiky. Otevřu první a otočí se mi žaludek, do tváře mě praští šílenej puch, výkaly sou snad i na stropě. Tak to nedám. Mrsknu co nejrychleji dveřma a přemítám, jestli mám zkusit tu druhou! Nic jinýho mi nezbývá. Otvírám. Je to dobrý, tahle už smrdí jen klasicky. Vracím se do autobusu a pozoruju východ slunce. Čekáme. Zavírají se mi oči. Nakonec nás tahle čekačka vyšla na jedenáct hodin, následovalo vytahání všech věcí z autobusu, scan zavazadel, důkladný průzkum víz, další čekání v uzavřené místnosti a prolustrování celýho autobusu. Tváří se tvrdě a podezřívavě, až i nás přechází úsměvy, atmosféra by se dala krájet. Konečně jsme propuštěni a vyrážíme směr Moskva.

Dorážíme už za tmy, ovšem na ten zážitek asi nikdy nezapomenu. Teď teprve jsem pochopila, co znamená výraz „balšoj“. Úžasná architektura a budovy čnící do nebe. Když už, tak už! Ukážeme všem naši moc a sílu a velikost! Asi tak nějak to na mě působí. Koukám na to s otevřenou pusou, ale musím se tomu kontrastu pousmát. Na jedné straně totální ignorace na ruských hranicích, na straně druhé monstrózní město překypující životem.

Dnešní noc a ještě pár dalších strávíme v místní škole. Zvenku vypadá moc krásně, téměř zbrusu nově, teplota uvnitř je však minimálně o pět stupňů vyšší než venku. V tělocvičně, která se má stát naší noclehárnou, je nedýchatelno, okna tak dobře zabedněná, že se ani jedno nedá otevřít, a tak se všichni přesouváme na chodby, kde se koupeme v potu o něco méně. Dvě sprchy na celý autobus, prolézáme celou školu a nacházíme opuštěný doupě. Ke tropu natažená hadice, vymlácené dlaždice, zažraná špína. Teče pouze studená, ale v tom vedru je to tak krásně osvěžující, že se snad poprvé v životě sprchuju ve studený a vůbec mi to nevadí, ba naopak je to příjemný.

Autobus nás hodí do vesnice s názvem Palúša, kde stojí vcelku zajímavý dřevěný kostel, dřevěná kaple i dřevěný Ježíš Kristus. Litva vůbec hodně využívá dřeva, jak jsme byli poučeni, kostely, domy, jakési totemy, sochy, kříže. Taky se díky tomu razantně snížily zásoby dřeva, ale zase dřevo je dřevo a beton je beton. Náš dnešní program  je celodenní túra v NP Aukštaitija. Dostáváme mapu a instrukce kudy jít, při třetí odbočce doprava se už ztrácim, Uďan pro jistotu neposlouchal vůbec, a tak si říkám, že to bude asi zajímavá bojovka. Je šílený vedro, takže Uďan začne túru tak, že sebou plácne do tamního jezera. Já se přeci jen nechci zdržovat, tak naberu vodu do kšiltovky a mrsknu si ji na hlavu. Vcelku fajn osvěžení. Cestu začínáme chůzí kolem jezera, přes vesničky čítající pár domků, jak jinak než dřevěných, kde nás ostražitě sleduje klučina na kole, poté se poprvé ztrácíme, ale když se vracíme zpět na rozcestí, narážíme na naše a ti pokračují rovně, tudíž se držíme hesla: Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic!“ Dál pokračujeme lesy a háji, příroda se dost podobá té naší, stromy i mravenci vypadají přibližně stejně. Dáváme pauzičku na jídlo a pokračujeme dál. Uďan začíná skuhrat, vzal si na tenhle výlet totiž žabky a začíná mu docházet, že věta: „To v pohodě zvládnete v sandálech“, neznamená žabky! Nu což, dojít se to musí. Docházíme k místu zvaném Puziniškis, kde se opět chystáme zabloudit. Naštěstí ale potkáváme skupinu, která už zabloudila před námi, a tak nám ušetřili móóóře času. Kdesi v dálce začíná hřmít a šeredně se zatahovat, to tedy nevěstí nic dobrého. Hodinku šlapeme ještě v pohodě, až si říkám, že z tohohle opravdu nezaprší. Vydrápu se horko těžko na nejvyšší kopec v širokém dalekém okolí Ladakalnis, která má celých 175 m n.m.:) Uďan to těsně pod kopcem vzdává, puchýře na noze se ozývají, tudíž nedosáhne vrcholu, čehož nejspíš velmi litujeJ Šupajdím dolů a to už mě začínají bušit do hlavy první kapky. Nikde nic, kde by se dalo schovat, a tak si to hezky odšlapem, Uďan v těch žabkách spíš pročvachtá. Každým krokem mu v těch načvachtaných žabkách ujede noha, a tak celá jeho chůze vypadá, jak když se kachna převrací ze strany na stranu. No prostě k popukání. Litevskej déšť si to vybírá na etapy, jednou prší zprava doleva, takže mám kompletně mokrou pravou stranu, zato levá a zadní zůstávají relativně suché. Pak to ale jde zezadu dopředu a bodá jako malý jehličky, no a když přijde déšť zleva doprava a zepředu dozadu, tak už jen chránim foťák, resp. obal a v něm foťák a modlim se, aby byl konec. Když už jsme mokří na kost, nalézáme přístřešek, autobusovou zastávku, kde se krčí i pár dalších lidí. Čekáme, až přestane, a ono pořád nic. Víme, že jsme ve vesničce, která je na naší mapě označena jako cíl, a víme, že by tu někde mělo být nějaké občerstvovací zařízení, a tak se nám na zastávce nechce moc dlouho pobývat. Radši bychom do tepla a na něco dobrýho. Jakmile se déšť utiší na nějaké snesitelné minimum, vyrážíme! Nalézáme první hospodu, je ale vcelku nabitá. Protože se venku opět rozpršelo, dáváme si něco k pití jen na stojáka. Jakmile déšť opět utichá, vyrážíme zase dál. Další hospůdka je kousek a je tu relativní volno. Usedáme a objednáváme bliny s masem. Všude jsou cyklisti z Čech! Po chvilce opět lije jako z konve a vypadává proud, tudíž žádné bliny nebudou. No to si dělaj srandu! Sedíme po tmě, alespoň že to denní světlo ještě funguje! Myslím na to, co budu dělat v autobuse celou noc promočená na kost. Všechno oblečení mám v zavazadlovým prostoru bůhví kde a kvůli mě ho rozhodně otvírat nebudou. Co otvírat? Oni by ho museli celej vytahat, najít mou tašku a pak to zase celý naskládat zpátky, takže s tím se můžu rozloučit rovnou. Naštěstí je venku pořád docela vedro i po tom lijáku a já sem tím pádem do hodiny suchá. Do hodiny také začne fungovat elektrika, tudíž paní za okénkem opět přijímá naše objednávky. Rychle, rychle, než to zase vypadne! Dostáváme bliny s masem. Není to špatné, ovšem co všechno je namleté v mase, radši vědět nechci, a tak nerozžvýkatelné kousky putují stranouJ Sedíme, klábosíme s ostatníma Čecháčkama a je fajn. Čeká nás další noční přejezd v buse a na ten já se moc netěším, bude to ale přejezd do Ruska a tam už se nemůžu dočkat! Tudíž hrrrr na ně!

Noc v autobuse. Tranzit přes Polsko, kde téměř neexistují dálnice, do Litvy. Teď teprv jsem pochopila, že ty noční přejezdy budou opravdu lahůdka. Nafukovací polštářky za krk jsou k ničemu, v sedě prostě neusnu, i kdyby mě někdo praštil palicí. Zkouším si lehnout na nohy, ale za chvilku je necítím, zkouším si dát hlavu na okno, ten stupidní autobus se ale kymácí jak kachna při chůzi, takže hlavou mlátím do okna jak zběsilá. Zkouším si dát hlavu na opěradlo před sebou, to si ale rychle rozmyslím při prvním zaťápnutí brzdy řidičem, zkouším si lehat na Uďu, po chvilce mě ale berou křeče do nohy. No to je vážně v pytli!!!

Konečně dojíždíme do města Trakai, kde se nachází vodní hrad téhož jména. Tento hrad býval kdysi sídlem litevských knížat. Vybudován byl okolo roku 1400 a je obklopen několika jezery. K jeho nedobytnosti přispěly vedle okolní vody i kamenné hradby a valy s obrannými věžemi. Zkoušíme studentský vstupný, ale paní má vše pod drobnohledem, takže to máme za dospěláky. Tady nám pšenka zřejmě nepokvete! Prolézáme hrad a fotíme vše včetně vystavených expozic, kupodivu je to možné, ne jako v Čechách. Je mi šílený vedro, ale ještě na závěr strkám hlavu i ruce do klády a nechávám se vyfotit – suvenýr na památku. Procházíme si město, ty dřevěný domky všude jsou vážně uchvancancující! Zkoušíme litevskou pirožku s masem, docela to ujde a hlavně vodu, tohle vedro asi nepřežiju!!!  Na večer nás autobus odváží do kempu nedaleko, kde rozděláváme stany, vaříme véču a já osobně se už nemůžu dočkat spánku. Někteří se koupou v jezeře, někteří dávají sprchu, já tedy tu sprchu, ovšem to jsem si chtěla udělat intimčo ve sprchách na vršku, všichni se vměstnali do dolních sprch, tak si tam tak vlezu, všechny sereptičky pověsím tak, aby mi to čirou náhodou nespadlo přímo na mokrou podlahu, pustím sprchu a ledová! Sakra, sakra, sakra!!! Tak jen tak s odporem na sebe něco nastříkám a mizim pryč. V tom vidim, jak i ta jedna naše barbie vylejzá z dolních sprch a říkám si, že ta se teda v ledový určitě nesprchovala. Taky že ne, dole teče teploučká vodička, takže si dám ještě jednu, tentokrát pořádnou. Když konečně vylezu, venku už se rozjíždí karimatka party, takže si přisedám a zrovna dochází řada na mě, abych se představila a řekla proč zrovna Rusko? Proč? Proč? Proč ne? Protože mě Rusko vždycky strašně lákalo? Protože nesnášim dovolený typu „A teď si tady lehnu a ani se nehnu“? Protože sem si naivně myslela, že uteču před těma strašnýma teplotama? Nejspíš kvůli tomu všemu dohromady! Flašky s různým druhem alkoholu kolují dokola, z jedný strany, z druhý strany, a rozebírá se vše možné! Nakonec sou ale všichni vedrem znaveni a zalézají do stanů, případně nocují pod širákem:) První dezinfekce tedy proběhla bez problémů!

Den první a zároveň poslední den v práci. Dala jsem tu výpověď tak šikovně, že se sem už nevrátím a nepodívám. Co bych tady taky dělala. Na poslední chvíli sem si ještě zažádala o půl dne volna, a ačkoli tam mám ještě 3,5 dne dovolené, šéfový se nechtělo! Nakonec ale dala, nemá důvod mě tu zdržovat. Stejně už jen sedím na zadku a nic nedělám, všechno sem dávno předala, tak mi dejte laskavě pokoj! Tak nějak se loučím s tím, koho uznám za způsobilého, oddechnu si a nadobro mizím. Teď už mě čeká jen 17 dnů dobrodrůža a pak nová práce, na kterou teď momentálně nechci raději vůbec myslet. Takže hurá vstříc novým dobrodružstvím a lepším zítřkům.

Dorážím dom, kde pomalu ale jistě dobalíme poslední krámy, stihnu si dát i oběd, a protože máme fůru času, přemýšlíme, co sme ještě zapomněli. Vypadá to, že zatím nic! Tož se tedy hezky loučíme, nahážem vše do auta a frčíme. Sraz zhruba v 17:00 na Čerňáku. Jsme tam hodinu předem! Necháváme auto na místě, kde nám ho snad nikdo neodtáhne a v tom Udínu napadne, že si doma zapomněl bundu! Nemá teda nic teplýho, jen jednu mikču, pokud by pršelo, je docela nahranej. Ochotně se nabízím, že mám dvě a že mu když tak jednu půjčím. V tom mi ale dojde, že sem tam tu svoji taky nechala:) To máte tak, když si něco chcete vzít „jen do ruky“. Tak to máš tedy smůlu, modli se, aby nepršelo! V průběhu těch 17 dnů ale přijdeme na to, že nám bunda byla vážně na prdlačku! Už se ale pomalu slejzaj další spolucestující, pak přijíždí i autobus. No abych pravdu řekla „žádná sláva“, ale mohlo být hůř!:) Tuny jídla sme nastrkali do přepravky, která se pod sedadlo samozřejmě nevešla, takže ještě sháníme krabici, která by se pod to sedadlo vměstnala, po všech čertech. Konečně dostávám svůj pas s vízem, což se mi trochu ulevilo. Bavím se luštěním klikyháků, kterým se říká azbuka, ta mi teda opravdu nic neříká:) No a pomalu ale jistě vyrážíme!

Jo, dala jsem výpověď, má první opravdová v životě. V době, kdy se práce jen stěží hledá, přesně posledního v měsíci. Tak strašně mi tlouklo srdce a klepaly se mi kolena, že jsem myslela, že za tou šéfkou ani nedojdu a někde s sebou seknu. Nakonec to vzala docela dobře. Že si prý o tom ještě promluvíme. Určitě si myslí, že mě ještě ukecá. Jenomže já se už rozhodla. A taky že ano, hned další den sem šla na kobereček a nastal hodinový rozhovor a výsledkem bylo navýšení platu. Cestou ke dveřím mě doprovázela slova: "Já si myslím, že nemáte o čem přemýšlet!" Tak to se holka setsakramentsky mejlíš. Druhý den má odpověď, stojim si na svým. Další pozvánka na kobereček, tentokrát čtyřhodinový rozhovor, další navýšení platu a dokonce i funkce. Začínám pochybovat a zvažovat. Opět se ale vracím ke svému původnímu rozhodnutí, opět promluva do duše, to už si ale není tak jistá a po právu. Říkám ne. Čeká mě dvouměsíční výpovědní lhůta, která probíhá jakž takž v poklidu. Malé výtky, že sem jí svým odchodem udělala čáru přes rozpočet, nevnímám a hledám za sebe nástupkyni. No nad některými životopisy mi opravdu nezbývá než se pousmát a zařadit mezi nevyhovující, některým lidem sebevědomí skutečně nechybí. Nastává den loučení a ještě týž den odjezd na dovču. To, co jsem mohla, jsem se tu naučila a teď už je na čase jít dál. Bylo to vcelku fajn strávených 10 měsíců.

Už vím, o co si řeknu ježíškovi k Vánocům. Možná trochu víc důvtipnosti a trochu rychlejšího myšlení. Proč mě proboha všechny vtipný narážky a odpovědi napadaj tak dvě minuty po tom, co mě to napadnout má? Příště bych mohla použít: "Víte co? Přijďte za 2 minuty, až mě něco vtipnýho napadne! Pak se tomu oba zařechtáme!" Sakra! Jak mě tohle štve! A jak to asi probíhá v mým mozku, když na mě někdo něco vybafne? Asi takhle: Tak dělej, řekni něco vtipnýho, ať se všichni zasmějou. Tak dobře, nemusí to bejt vtipný, hlavně něco řekni, cokoliv! "Ehm, no..." Ty seš ale idiot! A za dvě minuty, dyť si mohla říct tohle, nebo tohle, nebo to, haha! Hm, to brzo!

Stavrogina předchází zvěst o jeho výstředním chování, tajném sňatku se slabomyslnou dívkou, pitkách, soubojích a zvrhlostech. Petr má pověst zahraničního revolucionáře. Příjezd hrdinů je provázen skandálními a posléze i hrůznými událostmi. Zatímco Stavrogin, potomek Dona Juana a Evžena Oněgina, ve své nihilismem rozvrácené duši vede smrtelný zápas o smysl své existence, Verchovenskij opřádá město sítěmi podivných intrik, zakládá podzemní organizaci a pro utužení spiklenecké kázně organizuje společnou vraždu jednoho ze členů organizace...

Tak na tohle představení jsem se těšila, neustále vyprodáno, což naznačuje jediné, tahle hra bude stát opravdu za to! Dostojevský byl pro mě výzva už na střední, proto jsem byla zvědavá, jak se s tím popasují na divadelní scéně. Skutečnost předčila očekávání. Groteskní prvky v tak dramatické a napjaté atmosféře spolu s až hororovou vizualizací byly opravdu skvělou kombinací. Modlící se a kolem dokola posedávající ruský lid jsou asi tou nejlepší kulisou. Nihilismus a zbytečná smrt visí ve vzduchu. A co bych vyzdvihla? Nejspíše výkon Jana Vondráčka, který naprosto famózně ovládal mysl tupců, kteří nevědí, co se životem. Vnutí jim svou vlastní vůli a nakonec je ovládá jako loutky. Avšak na jak dlouho?

Má předchůdkyně konečně odešla. V hlavě mám příšernej maglajz, ale zase si říkám, že jim to bude trvat minimálně dva týdny, než příjdou na to, že sem totálně mimo a pak mě buď vykopnou, nebo se uvidí:o) Každopádně jsem ale mnohem klidnější, když mi nikdo nedýchá na záda a nekontroluje každý můj krok. Moje kolegyně se se mnou začíná bavit, hurá, je normální, dokonce když chce, tak je i fajn! Konečně sem ji trochu nalomila, takže se dozvídám i pozadí vztahů a především móresy naší paní vedoucí. Z toho, co říká, mi naskakuje husí kůže. Z vybraných příkladů a ve zkratce:

1) naše paní vedoucí seřvala mou předchůdkyni, že jí nevynesla koš

2) naše paní vedoucí ji sdělila, že to bude mít v práci těžký, když nedrží basu se svojí nadřízenou a místo toho si chodí na obědy se svojí kolegyní

3) naše paní vedoucí rozděluje práci mezi nás ostatní a sama pak sklízí smetanu za práci, na kterou ani nemákla

No prostě klasika, že jo:o) Jen si sakra říkám, proč do toho inzerátu uvedla přátelský kolektiv. Všichni v práci ji nesnášej a já jenom čekám, kdy to rozbalí na mě!